Zavřít

 

 

Z historie domu do roku 1850

Prameny

MZA Brno, F 200 Velkostatek Třebíč, i. č. 127, fol. 3r–4v, C 17 Pozemkové knihy, i. č. 459, s . 424–477b, i. č. 9556, fol. 163r–199r. SOkA Třebíč, AOP, i. č. 5, fol. 441r

Renesanční dům, který jako vůbec jediný stál vedle fronty křesťanských obydlí podél cesty vedoucí z Třebíče přes dřevěný most směrem k zámku, se dostal do židovských rukou v roce 1648. Tehdy podle zápisu v podklášterských purkrechtních registrech koupil Abraham Nováček „po Matoušovi pekaři blíž velkýho mostu dům za 315 kop grošů“. Podle ceny se jednalo o vůbec nejdražší z podklášterských domů a židovskému zájemci ho prodávala sama podklášterská obec. Jak se brzy přesvědčíme, nešlo pouze o dům sám, nýbrž také o přilehlou parcelu a zemědělskou půdu, která k němu patřila.

Proto mohl Abraham Nováček poměrně brzy po nabytí domu zahájit jeho rozsáhlou přístavbu směrem k sousednímu křesťanskému stavení. Jeho majiteli Václavu Sobotkovi učinil docela lákavou nabídku. Přenechal mu natrvalo všechnu zemědělskou půdu patřící k domu za svolení na Sobotkově gruntu „dvoje klenutí založiti“. Právě tehdy došlo k zaklenutí prostoru a vytvoření průchozího domu nazývaného posléze Židovskou bránou. Abraham Nováček se dohodl se sousedem i na údržbě okapů: „Co se pak žlebů mezi střechou aneb krovem jejich dotýče, takový žleb uvolil se a připověděl (slíbil) Abraham Nováček i na místě potomkův svých … beze všeho odporu táhnouti.“

V roce 1724 byl Nováčkův dům zapsán mezi staré židovské domy jako jeden z posledních objektů. Tehdy byl už rozdělen na šest domovních dílů. První z nich měl připsán Aron Samson Frankh. Přikoupil si k němu ještě za 25 zlatých dřevěnou komoru (ein Verschlag mit Brettern oder Holtz-cammer). Aronova vdova Riska o několik let později (1738) nechala připsat rozšířený díl synu Schamschovi u příležitosti jeho ženitby, zůstala však i nadále „hospodyní“ domu. Syn směl z krámu patřícího k dílu a obráceného směrem ke „klášteru“ (!) vést obchod. Na sklonku století (1788) měl k dílu právo Pinkas Pesach Trebitscher pobývající tou dobou ve vzdáleném Prešpurku a po něm (1817) Jakob Samuel Zerkowitz.

Vlastníkem druhé části byl v roce 1724 Marcus Samson Frankh. Polovičku zdědil, druhou koupil a hned se svolením vrchnosti i podklášterské samosprávy postavil nad svým dílem novou komoru (Cammer über den Hauss mit Bewilligung des Unter Closteren Gerichts … aufgeführet und gebauet). Rovněž k tomuto domovnímu dílu patřil kupecký krám v přízemí. Od roku 1830 byla majitelkou této části Blümmele Fleischerová. Sestávala z jedné světnice (25 m2), malé kuchyňky, komory a již připomenutého kupeckého krámu.

I třetí díl domu patřil v r. 1724 Frankhovým, konkrétně Abrahamu Samsonovi. Byla to ale jen polovina světnice, polovina kuchyně a komora. Předsíň užíval společně s ostatními spolumajiteli. V roce 1802 patřil díl Filipu Kozliczekovi, který dokázal již v roce 1805 vyplatit dluhy na něm váznoucí. Když v roce 1813 přebíral po svém otci celý díl syn Samson, byla jeho cena odhadována na slušnou sumu 2000 zlatých, což znamená, že muselo dojít k jeho rozšíření, nebo přikoupení nějakých dalších místností z jiných dílů. Vdově po Samsonovi Babettě pak patřil tento díl, o němž úředníci zapsali do pozemkové knihy, že ukončuje tzv. Židovskou bránu (Dieses sämtliche Haus macht eigentlich das sogennante Judenthor aus). Byla to pravda, neboť vzadu tento díl přiléhal k domu s konskripčním číslem 13, který byl na Nováčkově pozemku postaven teprve ve druhé polovině 17. století, a proto ho nacházíme až v soupise nových židovských domů. Vdově Kozlicekové již nepatřil krám. Stal se mezitím majetkem Zerkowitze.

Čtvrtý a podle pozemkové knihy horní díl Nováčkova domu vlastnil roku 1724 Bernard Meseritsch. Jeho příjmení naznačuje příchod z blízkého Velkého Meziříčí, kde taktéž žila židovská komunita. Meseritsch koupil díl sestávající ze světnice, kuchyně, komory, malé předsíně, půdy nad ní a malého sklípku s okénkem k mostu od Joachima Salomona. O historii tohoto dílu mnoho nevíme, v roce 1850 jej vlastnili manželé Salomon a Amalie Reckendorfovi. Vstupovali do něho „z Židovské brány“. Světnice měla tři okna směrem k Podklášteří a jedno k mostu. Zeď obrácená k Podklášteří spočívala na třech kamenných pilířích a přesahovala asi jeden metr přes krám Beera Löwa Bachracha (das Gemauer gegen Untercloster ruht auf drey steinernen Pfeilern). U dílu se nacházela směrem k cestě ještě pavlač se železným zábradlím.

Pátý domovní díl, sestávající ze světnice v patře a další v přízemí, kuchyně a dřevěné komory, vlastnil r. 1724 Guthmann Nikolspurger. Přišel do Třebíče nejspíš z Mikulova. Komora k dílu původně nepatřila a Guthman ji získal od židovského lazebníka Wolfa. Po čtyřech letech již nežil a vdova Hindl díl za 155 zl. prodala Abrahamu Felixi Saxovi. Jeho syn v roce 1757 postavil v původní předsíni nový krám. Abrahamův vnuk Josef Felix zdědil v roce 1786 po svém otci nejen celou nemovitost, ale ještě také právo vykonávat lazebnickou a ranhojičskou praxi. Nestalo se tak úplně bez závazků, měl otci odevzdávat polovinu svých příjmů z této činnosti. Krám odprodal Josef Felix (1815) manželům Rekkendorfovým. V roce 1850 patřil tento díl po levé straně Židovské brány Blümmele Fleischerové. Vdova zde měla světnici s výhledem k cestě, malou kuchyňku, komoru a krám s místem pro kupecký stánek.

Poslední, šestý díl Nováčkova rozlehlého domu měl r. 1724 ve svém vlastnictví Joachim Salomon. Jeho součástí byly dva krámy, z nichž ten první měl okno do průchodu a druhý, odkoupený od Josefa Wiennera Nerlinga, směrem k řece. Když díl v roce 1736 připadl jako dědictví synu Pinkasovi, odhadl tehdejší židovský rychtář Löb Schnobl jeho cenu na 500 zl. Roku 1752 koupila díl rodina Pragerova.

Původní renesanční dům pocházející snad z přelomu 15. a 16. století prodělal po roce 1648 zásadní změny, byl přistavěn směrem k frontě křesťanských domů i dozadu a stal se tak domem průchozím, nazývaným Židovskou bránou. Průchod měřil téměř 19 m, u vchodu byl široký 2,6 m a na konci směrem k obecnímu domu 3,2 m. V jeho přízemí byly po obou stranách rozmístěny kupecké krámy. V roce 1850 představoval dvě samostatná konskripční čísla (11 a 12) a byl vlastnicky rozdělen na sedm domovních dílů, z nichž ovšem pouze 11 A, 11 B, 11 D a 12 A tvořily byty, kdežto díly 11 C, 12 B a 12 C představovaly pouze krámy patřící majitelům jiných domovních dílů, a proto musely být v pozemkových knihách vedeny samostatně. Na tento stavební komplex navazoval dnes již neexistující dům s konskripčním čílem 13.